„Rozdírá tě to… už tak dlouho. Jak moc těžké by bylo odpustit?“ ptám se opatrně.
„No to snad nemyslíš vážně!!“ vybuchne, napřímí se zlostně, rty semknuté, v rozšířených očích těžký nesouhlas a pocit zrady. A mozek okamžitě spustí produkci negativního chemického koktejlu…
…
Když nám někdo ublíží, mozek to uloží nejen jako vzpomínku, ale jako možnou hrozbu pro příště. Aktivují se obranné mechanismy, hněv, potřeba distance, někdy i touha po odvetě. Ty reakce mají svůj smysl, chrání nás před dalším zraněním.
Proto je odpuštění tak náročné – není zdaleka jen „logickým rozhodnutím“. Je to komplexní proces, ve kterém se potkává emoce, identita i naše vnímání spravedlnosti a jde vlastně proti naší přirozené tendenci se bránit.
V hlavě máme příběh o tom, co se stalo: kdo je viník, kdo oběť, co je „spravedlivé“. Odpuštění často znamená tento příběh přepsat. A to se nám dvakrát nechce. Jak, přepsat příběh?! Ublížili mi a já to mám vidět jinak?
V situaci tady a teď vypadá skoro nejjednodušeji nechat vše, jak je, a dál v sobě živit vztek, bolest, pocit bezpráví. A zdůvodnit to tím, že nás to bude chránit, aby se nám to podruhé nestalo.

Proč tedy doporučuji investovat čas a energii na odpuštění darebákům?

Výzkumy totiž dlouhodobě ukazují, že
✔️ odpuštěním si značně ulevíte a zjednodušíte život
✔️ sníží se chronický stres, úzkost i ruminace (takové to, jak vám příběh stále jede dokolečka v hlavě a střídavě nadáváte nejen tomu druhému, ale i sobě, že jste mu na to skočili)
✔️ pomáhá regulovat emoce
✔️ obnovujete pocit kontroly nad vlastním životem. Ne proto, že by měnilo minulost, ale protože mění náš vztah k ní.

Odpuštění není omluva ani zapomenutí. Je to vědomé rozhodnutí nepokračovat v týrání sebe sama pálením energie do bolesti, která by už měla být minulostí.

A ne, takhle moudrá jsem se nenarodila. Dlouho mi trvalo pochopit, že živením zloby v sobě ubližuji jen a jen sobě – zatímco provinilci je to ukradené. A že to byla dřina! 🙂
Jak to jde vám?