Každý z nás v sobě skrývá dva archetypy, které formují naši osobnost, Oběť a Tvůrce. V každodenním životě opakovaně volíme, zda se staneme obětí okolností, nebo zda se jim postavíme jako tvůrci vlastního osudu. A právě v tom, zda dokážeme vzít děj svého života do svých rukou nebo jen trpně přežíváme s pocitem, že je všechno beztak dané, tkví rozdíl mezi postojem Oběti a Tvůrce.

Jak vidí svět OBĚŤ?
🔴 „STEJNĚ TO NEMÁ SMYSL“

Jsme vláčeni událostmi, aniž bychom je mohli ovlivnit, natož změnit.
Za všechno, co se nám děje, může někdo jiný – rodiče, zrádní přátelé, šéf, kolegové, systém, prostě okolní svět.
Babráme se v minulosti a hledáme v ní důvody, proč něco nejde. Máme na sebe/někoho jiného vztek, případně se litujeme.

„Už je to tu zase.“
„Mám prostě vždycky smůlu.“
„Ach jo, to se může stát jenom mně.
„A takhle je to vždycky.“
„Ano, rád bych, ale…“
„Ráda bych, jenže…“

Postoj Oběti pěkně vystihuje termín Martina Seligmana „naučená bezmoc„. Naučená proto, že NEBYLA ODJAKŽIVA. Jen jsme ji MY SAMI povýšili na zákon. To znamená, že vždy je čas na to se ji „odnaučit„.

Jak vidí svět TVŮRCE?
🟢 „CO S TÍM MŮŽU UDĚLAT?“

Ačkoli zaskočeni událostmi, nenecháme se jimi vláčet.
Jistěže mohou předcházet divoké emoce, jadrné kletby, možná i nepodstatné škody na vybavení bytu :), případně slzy, ale pak VYRAZÍME HLEDAT ŘEŠENÍ.

✔ 1. Stalo se (+ doporučená smršť jadrných nadávek). Jo, štve mě to. Srazilo, zaskočilo, naštvalo, ublížilo.
✔ 2. Vyvztekám se, vybrečím a pak kouknu, CO SE S TÍM DÁ DĚLAT.“

Netvrdím, že je to snadné. Jen je dobré nemarnit čas hledáním „kdo za to může“, ale JÍT DÁL. Rozlité mléko utřu a vykročím. Do budoucnosti a s fokusem na možná řešení.

Vzor:
„Do pr… , tohle je průšvih! Uff… No co už. CO S TÍM MŮŽU DĚLAT?“ (tohle je mimochodem koučovací otázka, kterou nejčastěji používám, pokud klienta „přetahuji“ z dočasné role oběti do role tvůrce.

I ostřílenému bojovníkovi se občas stane, že přijde útlum, klesne energie, dojdou síly a on se DOČASNĚ ocitne v roli Oběti. Je to naprosto normální a bylo by divné, kdyby se to nikomu z nás nikdy nestalo.
Důležitý ale není počet zaváhání a pádů, ale to, kolikrát vstaneme a vyrazíme dál.
 
Staňte se Tvůrci vlastních osudů, nebo se toho ujme někdo jiný za vás.