Znáte to nutkání obšírně vysvětlovat, proč jsme něco udělali či neudělali?
Proč jsme přišli pozdě, proč něco nemáme hotovo nebo proč něco nemůžeme nebo nechceme udělat?
A když druhá strana mlčí, vysvětlujeme a vysvětlujeme…
Myslíme si, že druhou stranu utlučeme argumenty, tím pádem ji přesvědčíme a ona vše pochopí a nám ODPUSTÍ.

Jenže je to jinak.

Čím víc vysvětlujeme, tím víc posluchače ztrácíme.
Čím víc vysvětlujeme, tím jsme podezřelejší.
Jako bychom měli špatné svědomí.
A upřímně – my jej trochu špatné máme.
Že zraníme.
Že urazíme.
Že si o nás ten druhý bude myslet něco, co nechceme.
Že nás ten druhý nebude mít rád.

A tak vysvětlujeme.
Komu vlastně vysvětlujeme? Tomu druhému nebo sobě?
A je to vysvětlení nebo obhajoba?

Neobhajujme se. Tedy ne nadměrně.
Držme se magického čísla 3.
Maximálně 3 argumenty.

Koukněte:

❌➡ Jak na vás toto působí?
„Promiň, že jdu pozdě, ale nejdřív jsem nemohl najít to správné sako. Košile byla zmačkaná, tak jsem ji ještě v rychlosti žehlil. Klíče od auta mi žena hodila kdovíkam, tak jsem se s ní ještě pohádal. Jel jsem autobusem, ale ten měl zpoždění a nakonec jsem ve všem tom stresu přejel…“

✅ ➡ A toto?
„Promiň, dnes jsem to fakt nevychytal. S čím můžu pomoct?“

Když vysvětlení, tak krátké.

Málokoho totiž naše obhajoba zajímá. Chce vědět, jak to bude dál.