Vypla jsem hlavu a připustila si jedinou starost: „Kdy bude nejpravděpodobněji vidět Lomničák?“, tedy „na jaký den a přesný čas koupit lanovenku“.

No dobrá, ještě se vnucovala otázka, jak se na ten Lomničák s kamarádkou vozíčkářkou vlastně dostaneme 🙂

Tak jo, jdeme se nakoučovat 🙂

Jaká je situace?
Kamarádka vozíčkářka by ráda viděla Vysoké Tatry shůry, což se na první pohled zdá jako čiré šílenství.

Jaký je cíl?
Užijeme si den. Tečka. Každá meta budiž vítána.
Nebudeme nic hrotit, zároveň se však připravíme na všechny eventuality

Kde čekat problémy?
Např.:
– zda vezmou na zimní sedačkovou lanovku invalidní vozík (nevidí to rádi)
– jak zvládneme 1. přestup mezi sedačkou a kabinkou (je tam asi 10 schodů. Kamarádka pár schodů o berlích dá, ale rády bychom šetřily síly, budeme je potřebovat)
– jak překonáme typický tatranský šutrový terén a delší schody mezi kabinkovými lanovkami na Skalnatém plese
Jak naložit se závěrečnými 80 (!!!) schody, abychom se s vozíkem dostaly až na samotný vrchol, jsme si myslet zakázaly 😅 🙏

V sobotu jsme usoudily, že vsadíme na pondělí ve 12:20. Podchytily jsme, co se dalo, zmapovaly si terén, zahovořily s obsluhou dolní sedačky, víme o úskalích i jak některá z nich překonat, tak už si jen vizualizujeme, jak jsme večer spokojené a šťastné, a dál se prostě uvidí 🙂

…..

V pondělí ráno vyrážíme. Viditelnost je jak z reklamních plakátů, takovou jsem v Tatrách ještě nezažila. Užíváme si každičký okamžik, jako by byl poslední, kam se dostaneme. Což se může lehce stát :))

Obsluha 1. lanovky, zimní sedačky, kvituje s povděkem, že jsme rychlé a sehrané. Vytřeští oči nad cílem naší cesty, zmíní 80 schodů a pak vozík bez dalších řečí naloží a tradááá. Dáno echo, aby nám nahoře na výstup zastavili.

Přestup na 2. lanovku, kabinkovou, v pohodě, byť pár schodů právě legrace není.

Na přestup na Skalnatém plese jsme si nechaly hodinovou rezervu. Zatímco kamarádka leží a funí, já obíhám po šutrech budovu a zjišťuju, kudy s nejmenším úsilím do poslední, 3. lanovky.
Oslovuji paní z butiku, zda nás může pustit vnitřkem momentálně zavřené restaurace – ušetříme cestu přes šutry a většinu schodů. Pustí.
Vtipkuji s předstihem s pány od obsluhy lanovky, ptám se, jak co nejvíc usnadnit všem cestu a vyfutrovaná spoustou pětieurovek prosím, aby dali echo nahoru, zda lze s těmi schody „něco dělat“. 
Prý ano. Prý kamarádku i s vozíkem (!) těch 80 (!) schodů vynesou (!). V duchu počítám, zda těch pětieurovek nemám málo :))

Do lanovky nás pustí jako první, já se naroluju nad vozík, abychom byly co nejskladnější, a nahoře opravdu čeká parta 3 pánů, kteří popadnou vozík a fakt ta 4 (!!!) patra zdolají. Se smíchem a žerty!!! Mají opravdové potěšení z toho, že po pomáhají dívce splnit její sen. „Od toho tu jsme,“ říkají. Sotva jim stačím a funím pro změnu já.
Klaníme se až k zemi, ale když jim cpu peníze, odmítnou se o tom byť jen bavit.

Nahoře absolutně ztrácíme pojem o čase a jen zbožně civíme… Kamarádku občas poponese nějaký horolezec, takže se dostaneme až k nejzazšímu bodu! 🙏
…..

Je to k nevíře, ale fakt jsme to daly :))) 

Věřte nevěřte, dokážu nemožné. I s Vámi, stačí říct :))