Když jsme byli malí, rodiče nás ve snaze ochránit nás vychovávali spoustami vět, které považovali za moudré. A ony i v mnoha případech byly: „Kamna pálí“, „sousedi se zdraví“, „starší člověk v tramvaji se má pustit sednout“. A tak se zrodil takzvaný introjekt, v tomto případě užitečný.

Jenže ona ta hranice užitečnosti bývá leckdy nezřetelná: „O umazané holčičce si budou myslet, že je čuně“ (to je ještě OK), ale „umazanou holčičku nebude nikdo chtít/nebude mít nikdo rád“ už může napáchat velké škody.

I moji rodiče a prarodiče v době, kdy pro mě byli autoritou nejvyšší, zaseli spoustu vět, které jsem vzorně „spolykala“ a které se i po mnoha letech vynořují jako omezující a málem s platností zákonů.

Na příklad: „Uklizeno má být vždy, co kdyby někdo přišel!“ nebo „Jídlo se vždycky dojídá.“

K tomu se přidávají často další, odposlechnuté:

„Tohle holka nedělá.“
„Nejdřív si na to musíš vydělat.“
„Kalhotky nikdy nesmí viset na první šňůře, co by tomu řekli lidi?“

Prostě jich může být nekonečná řada a určitě Vás také nějaké napadly, že?

Jak vlastně introjekt vznikl?

Byl „vložen“, „spolknut“, když jsme byli malí, nekriticky přijat (poučka, pranostika, přísloví…), aniž jsme uměli rozlišit, zda je to pro nás dobré či nikoli. Pokud máme všechny ty věty VĚDOMĚ spojené s někým jiným, není to introjekt („nezbaštili jsme to“). Malér nastává, když se stanou NAŠÍM programem, jakýmsi motorem, jenž nás žene do rozhodnutí, která nám zbytečně komplikují život.

Máme dvě skupiny introjektů:

Užitečné (eufunkční) – pro adaptaci a přežití („na žehličku se nesahá“, „debil se neříká“)
Škodlivé (disfunkční) – frustrují a zatěžují („holčičky jsou hodné“, „maminka má vždycky pravdu“)

Nadechujete se k poznámce, že jedna a táž věta může být někdy pro někoho užitečná a jindy škodlivá? Ano, je to tak. Záleží na okolnostech a osobnosti, např. „mlčeti zlato“ a „maminka má vždycky pravdu“ může být někdy šance na přežití 🙂

Jak vám může komplikovat život?

🔴 Snažíte se být lepší a lepší, přestože vás to neúměrně vysiluje, jenže máte zakódováno, že je to tak správné.

🔴 Leccos nikdy ani nezkusíte, protože jste „spolkli“, že „na to nemáte buňky“.

🔴 Ženy: máte kdovíkolikátý vztah a vždy vycouváte, protože jste se ztotožnila s introjekty slýchanými od rodičů, že jste zlá a nezasloužíte lásku. Navíc jsou stejně všichni chlapi sobečtí prevíti a beztak by vás opustili.

🔴 Muži: nevěříte ženám, protože to jsou vesměs jen zlatokopky, takže stejně nemáte šanci.

To všechno jsou nahrané dávné názory, vzorce, pranostiky, přísloví. Kdysi jsme je „spolkli“. Co dnes? Vyhovují nám? Ne?

Jak tedy na ně?

🟢 1) Všímat si momentu, kdy se spustí automatická reakce spojená s nepříjemným omezujícím pocitem

🟢 2) Zeptat se „Co se děje? Co cítím“? Pojmenovat emoci.

🟢 3) Je to pro mě užitečné nebo nikoli? POMÁHÁ MI TO?

🟢 4) Pokud to je neužitečné – odkud to mám? Kdo mi to říkal?

🟢 5) Co si o tom dnes myslím?

🟢 6) Nezůstat s tím a nastavit správnou reakci. UVĚDOMIT SI, ŽE dnes už MÁM VOLBU ✔

🟢 7) Pochválit se:)

Přeji Vám, ať Vás provázejí jen ty užitečné introjekty 🌼